Srí Lanka 2018

Leden/únor 2018 - Praha -> Doha -> Negombo -> Unawatuna -> Adam´s Peak -> Kandy -> Dambulla -> Negombo -> Doha -> Praha

Jihovýchod a střed ostrova prozkoumán!

“Adam´s peak byla výzva a odměnou je nepopsatelný pocit...”

Na Srí Lance jsme byli 21 dní, 19 nocí.

Popis cesty:

Poprvé jsme vyzkoušeli aerolinky Qatar Airlines a přestupovali v Doha. Také jsme měli premiéru se společností SriLankan Airlines.

28.-30.12.2017

Po jízdě vlakem od nás z Moravskoslezského kraje do Prahy jsme jednu noc přespali v Penzionu U Pilota nedaleko pražského letiště. Slyšet rolovat letadla a bydlet blízko letiště nás baví všude ve světě. A jelikož odlétáme brzy ráno, přespání v Praze bylo pohodlnější varianta a taky větší jistota, že na letiště dorazíme včas, než vyjíždět z domu v noci a bát se po cestě na kolejích, zda-li se něco ne…… Takže další den brzy ráno se přesouváme na letiště a poprvé míříme k odbavení společnosti Qatar Airways. Máme premiéru a jsme zvědaví na tuto další leteckou společnost blízkého východu. Emiráty jsou naše jednička, tak uvidíme, jak je „kataři“ s antilopou oryx v logu dostihnou.

Jak se říká: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“ takže po úspěšném vzletu, hladkém průběhu a pohodovém přistání a procházce po letištní hale v Doha můžeme hodnotit a srovnávat. Asi tak: letadlo, design paluby, letušky a stevardi, palubní menu a celkový servis dost totožný s Emiráty. Letiště jednoznačně lepší v Dubaji! Jinak nic zásadního a rozdílného se nekonalo, nic horšího a ani nic co by Emiráty překonalo jsme neshledali. Emiráty však stále vítězí, v celkovém dojmu prostě nějak na nás působí líp a to, že z Česka lítají A380 je absolutní pecka. Jediné v čem Qatar vede je opravdu to jejich logo, to mají zkrátka hezčí – elegantní srnka s dlouhými rohy je top!

Ovšem letecké společnosti blízkého východu opravdu umí, uznáváme je a obdivujeme! P.S.: ještě to chce vyzkoušet ten Etihad z Abú Dhabí…

Ovšem z Doha do Colomba jsme neletěli Qatarem, ale SriLankan Airlines, Airbus A330, 4,5 hodiny letu a úplně v pohodě. Jsou to super airolinky, také podávali jídlo, servis a prostor úplně v pohodě!

Unawatuna 30.12.-5.1.2018

Přílet na Srí Lanku není do hlavního města Colombo, jak si každý myslí, ale letiště se nachází u města Negombo, cca 10km. Letiště od hlavního města Colomba je vzdáleno cca 35km. Většina návštěvníků míří po příletu rovnou do hlavního města. My můžeme říct – NEJSME většina návštěvníků. Rozhodně naše kroky nemířila do Colomba a vůbec, my v něm vlastně ani nebyli. Jen jsme jím 2x projížděli a jednou zde přestupovali z auta na vlak. To bylo celé naše poznání hlavního města. Takže asi tak, velká města, hlavní města pro nás znamená – když nemusíme, nezastavujeme se zde, nezdržujeme se zde. A toto je jedna z těch situací. Můžeme říct: „Nepoznali jsme hlavní město Srí Lanky!“

Tím pádem naše cesty rovnou z letiště mířili k zaparkovaným taxíkům a začalo první smlouvání. Jelikož cesta od letiště do cíle, tedy do oblasti Unawatuny směrem na jih ostrova byla daleká a dlouhá, usmlouvat nebylo jednoduché. Nakonec se jednomu taxíku zželelo dvou čechů a vydal se s námi na skoro 3 hodinovou cestu krkolomnými uličkami, zácpou hlavním městem, celkem slušnou dálnicí a nakonec prokličkování v Unawatuně úzkými uličkami až k našemu guest house. My byli v cíli, ale on chudák musel zpátky! Bylo nám ho líto a ještě jsme zjistili, že nás zavezl těžce pod cenou. Opravdu se mu nás zželelo a asi mu jen o peníze nešlo… Jelikož jsme na Srí Lanku přiletěli velmi brzy ráno + tříhodinová cesta, dorazili jsme do Unawatuna Beach Bungalow Guest House a hned nás přivítali bratři jak se patří! Majiteli je rodinka složená z 5 bratrů a plno dalších členů rodiny, 3 z nich jsme stihli za náš pobyt poznat. Nejlepší bylo, že nás uvítal jeden, začal vypisovat formality, usadil ke stolu a nabídl snídani a odešel. Pak nám snídani začal servírovat a znovu nás pozdravil, ptal se jak se máme atd. Což nám bylo divné. Pak nám ale došlo, že je to jiný. Bráchové si byli tak podobní, že jsme si mysleli, že to je jeden a ten samý. Jelikož jsme byli zničeni po cestě, nespali jsme 2 dny (odlet z Prahy brzy ráno, 6 hodinový let, čekačka na letišti dalších 6 hodin, 5 hodinový let, časový posun 4,5 hodiny, přílet brzy ráno, cesta autem 3 hodiny) tak jsme se po snídani ubytovali a jen se šli podívat na pláž a po nejbližších uličkách. Poté jsme zakotvili v restauraci na pláži na oběd a u něj jsme málem oba v sedě usnuli. Takže po obědě naše kroky mířili rovnou do postele. Prospali jsme odpoledne až někdy do 8-9 večera. Donutili jsme se vstát a jít na večeři a poté rovnou opět spánek až do rána. Nemá cenu poznávat krásy ostrova bez energie, bez spánku a úplně vyčerpaní. Takže jsme se v klidu prospali a druhý den si už můžeme naplno užívat pobyt na Srí Lance.

A jelikož je právě Silvestr, tak jsme jej pojali ještě v poklidu a koupáním v moři, válením se na pláži, procházkou k nejbližšímu chrámu a silvestrovskou slavnostní večeří mořských plodů přímo na pláži, kde hrála ze všech stran hudba, blikaly světýlka, tančili tanečníci s ohněm a o půlnoci vypukl velký ohňostroj. Světýlka se blýskala nad hladinou moře.

První den roku 2018 jsme opět prožili poklidně odpočinkem u moře a podvečerní procházkou na chrám nad útesy, který v podvečerní atmosféře měl opravdu intenzivní kouzlo. Od vystoupání boso (obuv se samozřejmě nechává před chrámem), přes nádheru samotného chrámu, sledování věřících až po pozorování západu slunce přímo nad útesy. Sluníčko pádem do moře ukončilo Nový rok! Při cestě do našeho ubytování jsme procházeli kolem jiného hotelu, kde se konalo představení a taneční vystoupení tradičních srí lanských tanců. Poprvé jsme tak viděli jejich kulturní bohatství vyjádřené v krásných oděvech, tanci a neskutečných pohybech tanečníků. A byli to pouze muži, žádná tanečnice. Další takové představení jsme pak viděli za pár dní v Kandy v divadle, ale o tom až za chvíli – viz níže. (A mimochodem, Marek se to od nich dost dobře naučil a okoukal základní pohyby těla, rukou a rytmus. Miluji když to zatančí! ) A od dalšího dne už začala ta pravá poznávačka ostrova, náročný program a přemisťování se. Už žádné válendo grando!

Taaak a vzhůru za dalšími místy Srí Lanky. Ráno bereme tuktuk a necháme se odvézt jižněji, nejdříve k chrámu Japanese Peace Pagoda. Chrám je celý bílý a má tvar zvonu. A tady to teda taky mělo sílu! Klid, ticho a jen zpěv ptáčků z okolních stromů, absolutní pohoda, mír. A jelikož je chrám v kopci, tak výhled na moře a další tvar ostrova, kde bylo vidět přístavní, historické město Galle, to vše bylo k nezaplacení.

Od chrámu bereme další tuktuk a odváží náš na nedalekou Jungle beach. Příjezd k pláži není úplně přímo, ale od vysazení z tuktuku jdeme ještě kousek pěšky z kopce dolů džunglí, porosty po krkolomném povrchu až docházíme k malé ale malebné plážičce. A tak se koupeme, ležíme si na pláži, opalujeme si a pozorujeme lidi a já si říkám, ta slečna je mi povědomá. Pozoruji dál a dál a začínám být přesvědčená a tak to říkám Markovi, jestli to není herečka, zpěvačka a účastnice tehdy poslední řady Tvoje tvář má známý hlas – Aneta Krejčíková. Marek pozoruje, zkoumá a probíráme to horem dolem, je to ona, není to ona. Pak to nějak vzdáme, Marek jde do moře, já koukám do mobilu a najednou slyším Dobrý den a nade mnou stojí Marek a slečna Aneta. V moři se s ní střetl tváří v tvář a už byl stoprocentně přesvědčen, že je to ona. Chvíli jsme si popovídali, od kdy do kdy kdo je z nás na Srí Lance, jaké máme plány atd. Vyfotili se a hotovo, takže velmi příjemné setkání a zpestření dne. My si dále užívali Jungle beach, ona šla za svým přítelem a užívali si taky této krásné plážičky. Svět není opravdu tak velký, lze se setkat na různých místech z různými lidmi. Jen stačí být ve správný čas na správném – stejném místě. Máme zážitek, že i na druhém konci světa v malé zapadlé oblasti lze potkat někoho, koho znáte z telky. Takže fajn.

Po nějakých dvou-třech hodinách na Jungle beach jsme se dalším tuktukem přesunuli na jih ostrova, do přístavního města Galle. Město s historickými hradbami, památkami a typickými koloniálními domy z dob objevení portugalci, je zapsáno v seznamu UNESCO a v roce 2004 bylo zasaženo vlnou tsunami. Procházka po hradbách, krásné výhledy, historické domy, uličky, krámky a kavárny, nádherný maják a spousta dalších možností k objevování a procházení se v tomto městečku.

Z hradeb vidíme i na protější stranu na Japanese Peace Pagoda, kde jsme byli před pár hodinami.

Po náročném dni, jedeme zpět na ubytování a co nejdříve spát, další den totiž od 6 hodin ráno se naloďujeme a vyplouváme na širé moře pozorovat velryby a delfíny.

Další den v 5 hodin ráno, nás další z bratrů – majitelů našeho ubytování, veze tuktukem do přístavu ve městě Mirrisa, kde je v 6 hodin nástup na loď a v 7 se vyplouvá za velrybami. V nejteplejších měsících – od listopadu do dubna, se zde sdružují velryby a delfíni, jelikož zde oceánem vedou, právě u Srí Lanky, tři námořní trasy. Když jsme přijeli do přístavu, byla ještě tma a všude kolem probíhal trh s naprosto různorodými a hlavně čerstvými rybami. Smrad slušný, ale výběr ještě lepší. Byla to paráda, milovníci ryb si přijdou na své. No a co si o tomto výletu myslet? Asi takto – zážitek to byl po všech stránkách. 1.) Vidět na život plavat kousek od vás velrybu, vidět její vystřikující vodotrysk, když vypouští vodu a samozřejmě hejna delfínků poskakujících před lodí, je opravdu krása. 2.) Je to turistická atrakce! Dá-li se to tak říct – „hejna“ lodí, které zde plují za stejným účelem jako ta vaše, je opravdu hodně. Možná je toto hejno větší než samotných delfínů okolo… Posádky lodí jsou ve spojení a jakmile někdo někde zahlédne velrybu, dává do vysílačky informaci všem ostatním lodím a najednou se stane taky, že změníte směr o 180°. Jenže než vy na dané místo doplujete, už je zase fuč a už hlásí opět z opačného místa, že tam zahlédli další. Takže se opravdu jedná o nahánění velryb. Až jsme si říkali, že chudáci ani nemají prostor proplout, jak je těch lodí hodně. 3.) Kdo trpí mořskou nemocí jako já, ale i přesto je odvážný a jde do toho, tak prosím. Já jsem v 6 hodin ráno nasedla, usadila se a v 13 hodin jsem úplně ze stejného místa a stejné pozice vstávala a opouštěla loď. Nehnutě sedět 7 hodin byl opravdu výkon, ale jakmile bych se sebevíce pohnula, byl by využit naplno pytlík, který jsme měli nejen s sebou, ale zároveň jej tam i rozdávali. Takže mé jediné pohyby byly otáčení hlavou a zvednutí ruky s foťákem pro fotku. Nic víc. Pohnu se = zvracím! Na lodi podávali snídani – každý dostal bagetu, bohužel já z ní neměla nic, Marek měl aspoň dvě. Bylo zbytečné ji jíst, když by vzápětí šla ven. Každopádně mi tohle radost z výletů nekazí, trpím, ale buď to ustojím nebo ne. Btw. raději ani nesnídám a vůbec nejím v takové dny… 4.) A posledním zážitkem bylo, když jsme už pluli zpátky, plavala vedle lodi už asi? mrtvá kalamára. Posádka vzala podběrák, vytáhla a borci měli večeři zajištěnou. A vytahovali to přímo pod námi a mohli jsme ji vidět krásně z blízka a to je teda vetřelec! Na to jak je to vynikající, tak to vypadá hrozně. 5.) Výlet super, dobré vidět a zažít, ale už asi stačilo pro příště…

Z přístavu jsme rovnou pěšky zamířili na pláž Mirissa, která je známá díky svým obrovským vlnám a tedy rájem pro surfaře. Ovšem zas tak blízko to nebylo, takže jsme ještě chytli tuktuk a nechali se dovést na místo. Pláž je to nádherná, vlny obrovské, je tam malý kamenitý skalní útvar – výběžek, kde lze přes vodu dojít. Užít si toto místo je moc fajn a tak jsme taky udělali a dvě hodinky zevlovali a zašli na jídlo (konečně jsem mohla jíst…). A v daný domluvený čas jsme měli zajištěno, že pro nás přijel náš pán tuktukář z ubytování a fičeli jsme, pak večeře na pláži a vzhůru spát.

Poslední – celý – den na Unawatuně jsme si u hotelu chytli tuktut na celý den. Řekli mu plán trasy, on nám cenu, my jemu naši představu ceny, vyšel z toho zlatý střed a jeli jsme. Nejprve ke krásnému chrámu, pak podél rýžových polí, kolem pobřeží kde typičtí rybáři sedí na kůlech nad hladinou moře, kolem želví rezervace, lemovali jsme Leteckou základnu Koggala Air Force Base až jsme dojeli k plantážím Wirgin White Tea plantation, kde pěstují nejdražší bílý čaj světa. Procházka mezi keříky čajů, přivonění si k nádhernému bílému květu, ochutnávka čajů a celková okolní příroda nabíjela energií neskutečně. My jakožto milovníci čaje jsme byli ve svém živlu. Po prozkoumání celého procesu výroby od semínka, přes pěstování, sběr, zpracování ručně i pomocí strojů, třídění, balení až po následnou návštěvu obchůdku, kde ochutnávka pokračovala, bylo dokonalé. Samozřejmě bychom koupili všechny čaje, ale vybrali jsme si ty, které nás zaujali nejvíc a odcházeli jsme spokojeni a to je hlavní.

Tuktuk nás čekal a dále zavezl do Herbal garden vedle jezera Koggala. Tam jsme prozkoumali, očuchali všechny možné bylinky, keříky a samé zdravé odrůdy všeho možného a nasedli na loďku na projížďku po jezeře s třemi zastávkami. Na jezeře je několik ostrůvků. První zastávka byla k chrámu Talatuduwa Buddhist Temple & Meditation Centre. Poté na fish massage a poslední zastavení bylo na Cinnamon Island, kde se pěstuje skořice a navštívili jsme nejznámějšího a snad posledního muže Srí Lanky, zpracovávajícího skořici ještě původním, ručním a prastarým způsobem. No a konec sláva výletu, jedeme na ubytování, poslední večeře na pláži, kterou jsme pojali velmi slavnostně a honosně a ochutnali jsme poprvé kraba! To byla taková lahůdka, stalo se to mým nejoblíbenějším masíčkem! Mňam!

Adam´s peak 5.1.-8.1.

Dáváme pápá Unawatuně a moři a borec z hotelu nás odváží až do Colomba na vlakové nádraží, odkud jedeme vlakem (cesta měla být cca 5 hodin a vyšplhalo se to na sedmi hodinovou jízdu) do středu Srí Lanky, do hor a kopců. Cílem je Adam´s peak. Cesta v autě 2 hodiny do Colomba úmorná, poznání hlavního nádraží v hlavním městě víc než zajímavé – špína, smrad, chaos a zmatek. Nakonec jsme vše zjistili, kdy to jede, odkud to jede, kolik to stojí a také jsme zjistili, že vlastně i přes chaos, vše funguje jak má. Návštěva toalety na vlakovém nádraží také stála za to, ale horší záchodky než byly v Africe v Tanzánii na hlavním autobusovém nádraží v Dar Es Salaamu to rozhodně nebylo.

Nastoupili jsme naštěstí včas a do správného vlaku, tak jedem! Cesta probíhala v „luxusním vlaku první třídy, kde to zářilo novotou a čistotou“,  projížďka kopci, mezi horami s neskutečnými výhledy do přírody a s přibližováním se více a více do středu ostrova, se začínaly objevovat první terasovité plantáže čaje. Nádherný pohled!

Vystoupili jsme ve stanici Hatton, zde došli k autobusům a po zeptání se místních jsme nastoupili do autobusu, který byl už úplně plný, ne plný! Narvaný k prasknutí! Ale nás tam narvali úplně stejně jako několik lidí před námi. Nakonec to dopadlo tak, že jsem seděla úplně v předu vedle řidiče na ruční brzdě, zády k čelnímu sklu, čelem ke všem těm lidem v autobuse. To by bylo ještě v pohodě, ale když se sedí proti směru jízdy a jede se serpentýnami do kopců a řidič jede jako prase, tak nejen že je problém se udržet a nevyklopit se mu do klína! Ale hlavní problém je udržet žaludek a nevyklopit to před sebe, na sebe a na Marka stojícího přede mnou a to vše před zraky plného autobusu! Takže zážitek dne – narvaný autobus, sezení na ruční brzdě, proti směru jízdy, milion zatáček, řidič, který neměl dostat papíry a neblinkat před minimálně 50 páry očí! Fuj, ještě teď je mi špatně, když si na to vzpomenu! Po hodinové pohodlné jízdě jsme dojeli na autobusák, pokud se tomu tak dá říct, pod Adamovou horou.

Vzali jsme tuktuk a dojeli do hotelu Grand Adam´s peak. Na poslední chvíli nám vyměnili pokoj na Honeymoon room a to byla paráda jelikož jsme měli vlastní balkónek s výhledem na čajové plantáže a slavnou a mocnou Adamovu horu. Tady máme mít 3 noci. Obvykle lidé v této oblasti jsou jednu, maximálně dvě noci. Jenže my to promysleli pečlivě a plán byl takový: přijeli jsme odpoledne, první noc spíme celou a v klidu. Další den pohoda, odpočinek, relax, hlavně nic náročného, protože další noc právě že nespíme. Ve 2 hodiny v noci se vychází na Adam´s peak. Zpátky se vrací okolo 10 hodiny dopoledne a jelikož je to v podstatě bez spánku, být fit uprostřed noci, jít náročnou trasu nahoru, dolů, tak se počítá s tím, že odpadneme únavou. Takže se vrátíme, pospíme si přes den, pak večeře, poslední noc a další den už odjezd pryč. Lidé to dělají tak, že přijedou a hned v noci vychází na Adam´s peach a po něm dopoledne odjíždí už zase pryč, takže se ubytovávají na jednu noc, kterou vlastně ani nespí. Ale my to vyšpekulírovali a nehonili se, v klidu si odpočívali a užívali.

No a zpátky k samotnému výšlapu na Adama. Adam´s peak je hora tvaru pyramidy (ovšem není rovná po všech stranách, ale má hrbolky, „výrustky“ a záhyby a měří 2243 m. n. m. Proč se zde chodí? Důvodů je hned několik: 1.) na vrcholku leží otisk Buddhovy nohy v malé svatyni, 2.) je to poutní místo, 3.) chodí se sem na východ slunce, vychází se ve 2 hodiny v noci, cesta nahoru trvá 3-4 hodiny, 4.) cesta nahoru obsahuje 5500 schodů, výšlap je náročný ale je to poutní cesta, takže je potřeba jít s rozvahou, rozložit síly a hloubat ve své mysli, 5.) atrakcí je výhled do kraje na opačné straně od východu, jelikož jakmile se slunce do hory opře, vrhá stín ve tvaru naprosto pravidelného trojúhelníku, 6.) každý srí lančan by se zde za život měl alespoň jednou vypravit, 7.) nachází se zde zvon, kde může každý návštěvník zazvonit pro štěstí, počet zazvonění se odvíjí od toho, po kolikáté už člověk na vrchol vylezl. Vstávali jsme (resp. ani nešli spát, mezi 22. – 1:30 jsme jen polehávali a lehce pospávali) kolem půl druhé, snídani od hotelu jsme měli nachystanou v pytlíčcích na cestu. Z hotelu nás šlo několik, postupně cestou vycházeli z dalších hotelů další turisté a cestou se to nabalovalo. Jakmile začínají první schody, začínáte se děsit, že tohle dát nemůžete. Jenže pak se to stane tak nějak vaší součástí a schod mine schod, krok mine krok a prostě jdete. Atmosféra celé výpravy je velmi očarující a když vidíte jak jdou staré babičky a dědečkové nebo naopak velmi malé děti nahoru a kolikrát buď boso nebo jen v žabkách, říkáte si, že tohle prostě musíte dát a chcete to dát a zažít! Po prvních schodech je oficiální vstup v podobě podpisu, vhození libovolného příspěvku do kasičky a hlavně mnich váže na ruku bílý provázek, při tom odříkává modlitbu, popřeje good luck a jdete!

Jste v tom oficiálně a právě teď se to děje! To co jsme si vysnili, když jsme poprvé zjistili, že něco takového existuje, to čeho jsem se neskutečně bála, jelikož jsem si vůbec nevěřila, nevěřila jsem svým nohám a hlavně kolenům, že jít od 2 hodin v noci skoro 4 hodiny pořád do kopce a po schodech, že tohle nemůžu zvládnout! Když jsme sem přijeli a poprvé jsem z údolí spatřila vrcholem Adama, nejen že se mi úžasem zatajil dech, ale úzkostí se mi sevřelo něco uvnitř mě, co doprovázelo obavy – obavy ze mě samotné!

Cesta na vrchol se zdá být někdy nepředstavitelná, náročná či nemožná. Ale dáte se do toho a jdete, jdete s davem, s místními, s dětmi, mladými i starými, jdete sami se sebou. Po cestě je několik chrámů, také spousta krámků na občerstvení. Avšak s přibývající výškou se začíná víc a víc ochlazovat. Věděli jsme, že tam je zima, ale že až taková? Posledních pár metrů před vrcholkem dav houstne ještě víc, opravdu je tam hodně lidí a narváno.

Musí se zout boty, když je to posvátné místo. Ovšem chodit jen v ponožkách na betonových promrzlých kostkách, ještě když neskutečně fouká studený vítr a je tak minimálně 0° ne-li pod nulou, tak opravdu boso chodit není nejlepší nápad, když vás čeká ještě spousta dalšího cestování po Srí Lance. Kontrolují to tam strážníci, ale my se schoulili k zemi, přikryli šátky a obuli pod nimi boty. A čekali jsme. Na východ slunce. Jelikož jsme cestu nahoru zvládli rychleji než je běžné, za 3 hodiny a měli jsme ještě hodinu čas do východu slunce, které vylézá okolo 6. hodiny ráno. Ta hodina byla nekonečná, už jsme vážně umrzávali a říkali si, proč jsme nešli ještě pomaleji, abychom zde byli později. Lidé se k sobě vzájemně tiskli a vytvářeli jsme si společně teplo. Každý se už modlil o první sluneční TEPLÉ paprsky. A najednou to přišlo, pomalý východ slunce, postupné vykukování jednoho paprsku za druhým, kousíček po kousíčku vylézalo to kulaté teplo, z malého oválku, byl větší půlkruh a ještě větší až z toho byla krásná celá žlutá koule. Východ slunce na tak posvátném a mocném místě, doprovázené díky zimě o to větším chtíčem po sluníčku, je strhující!

Po východu začíná obřad, modlitby a během nich se nesmí zvonit na zvon. Skončí-li obřad, opět je možné zvonit na zvon – kolikrát jste už horu vyšli, tolikrát zazvoňte. Zazvonili jsme si každý 1x. Bylo to skvělé. Kdo ví, zda-li někdy v budoucnu nezazvoníme dvakrát… A čím je sluníčko výše tím výraznější je odraz hory na opačné straně – krásný pravidelný trojúhelník – úkaz, který ještě nebyl vysvětlen.

Cesta dolů trvá také většinou 2-3 hodiny, člověk už je unaven, navíc když jde nahoru je tma a nic nevidí okolo. Takže dolů to může být i pomalá procházka, jelikož se člověk rozhlíží do krajiny. A navíc únava nebo třeba bolest nohou už může být znát. Říká se že cesta dolů po schodech je horší než nahoru, tvrdé dopady nejsou pro klouby nic dobrého. Ale my to opět dali za 1,5 hodiny. A to jsme rozhodně neběželi, stíhali se rozhlížet, fotit, vyhýbat se lidem, dát si svačinku. Na hotelu jsme si dali pozdní snídani či brzký oběd a dopoledne už jsme leželi v posteli a šli spát. Vstali jsme odpoledne, prošli se mezi čajovými plantážemi, dali večeři a šli zase spát.

Kandy 8.1.-11.1.

Ráno se loučíme s celou lokalitou, poslední pohled na mocnou horu 

a domluveným odvozem z hotelu jedeme do bývalého hlavního města Kandy. Přijíždíme odpoledne, tady nás čekají 3 noci v hotelu Sevana City Hotel. Po ubytování se jdeme podívat do města a rozplánovat si podle mapy a průvodce další dny. Kandy je krásné město s jezerem, u jehož břehu je velký chrámový komplex a posvátný chrám s cennou relikvií – Buddhovým zubem. Tento komplex je střežen, před vstupem člověk projde kontrolou, jelikož před pár lety zde byl teroristický útok. Dále je vedle jezera divadlo, kam jsme zavítali a koupili si na večerní představí tradiční kultury a tanců lístky. Od jezera je vidět na kopec s velkou bílou sochou Buddhy.

A také je u jezera nákupní centrum Kandy City Centre, kde v posledním patře je naprosto fantastická restaurace Worldspice. Za velmi dobré ceny jsou zde světové kuchyně – Italská, Thajská, Indická, Čínská, předkrmy, dezerty, drinky. Prostě všechno. Tady jsme si to natolik oblíbili, že jsme zde byli ještě několikrát na oběd nebo večeři.

V podvečer jsme šli do divadla na představení srí lanské kultury v projevu, tanci, kostýmech. Divadlo bylo plné do posledního místa, obecenstvo bylo složeno velmi multikulturně. Představení bylo nádherné a Marek dopiloval a okoukal od tanečníků poslední mouchy, aby uměl skvěle tyto tance také zatančit…

Po představení jsme šli hned do chrámu Buddhova zubu na večerní modlitbu a otevírání skříňky se zubem. Opět chrám plný lidí – místních i cizinců. A kde kdo donesl hrstku květin a položil k oltáři. Zde byla atmosféra opět strhující, tolik věřících, tolik zapálených a nadšenců, naprosto oddaných pro toto posvátné místo, kde je ukryto pro ně velmi cenné bohatství – Buddhův zub. Mísily se zde vůně vonných tyčinek a lotosových květů za doprovodu živé hudby, zvonění na zvon a úderech do gongu.

Další den jdeme od hotelu kousíček pěšky na autobusové nádraží. No nazývejme to pravými jmény = mraveniště autobusů, spleť chaosu a procházejících místních s různými produkty k prodeji, tržiště čerstvého ovoce a zeleniny, zóna nebezpečí z důvodu náhlého výjezdu, průjezdu, odjezdu, příjezdu, přejezdu autobusů, minibusů, tuktutků a dalších motorových vozidel ze všech stran bez jakéhokoliv řádu, označení a slovo zastávka, jako místo zastavení, zde neexistuje. Zeptali jsme se borce, který autobus je mířící do našeho cíle. Dovedl nás k němu a my nastoupili. Čas odjezdu? Až se autobus zaplní. Takhle to funguje skoro vždy a všude, tam kde nejsou zastávky, tam kde nejsou dány řády a pravidla. Zaplnil se celkem rychle, takže do půl hodinky jsme vyjeli. Projížděli jsme serpentýnami, lemovali hory, zatáček bylo opravdu dost a všude možně na krajnici místní prodávají své zboží. Cesta úzká na dvě auta, ale oni se tam ještě vecpou se stolečkem a na něm například ovoce, zelenina, výrobky.

Dojeli jsme do stanice … Tam jsme chytli tuktuk a nechali se zavést do sloního sirotčince Pinnawala. Pozor, po cestě jsou dvě sloní stanice, jedná však poskytuje ježdění na slonech, ale ta do které míříme NE! Je to obrovská rezervace, kde žije okolo 80 slonů. Sirotčinec je známý tím, že chová největší počet slonů v zajetí, kteří by ve volné přírodě nepřežili. Dva sloni zde narození byli převezeni do Zoo v Praze – slonice Janita a Tamara.

Rezervace je to krásná, viděli jsme krmení slonů, sama jsem si nakrmila mlékem malé slůňátko a šli jsme k nedaleké řece, kde se sloni v pravidelných intervalech 2x za den chodí koupat. Jejich náběh do vody byl velkolepý.

Stádo slonů běžící skoro proti vám, ty obří nohy dupající do cesty, lítající uši a bimbající dlouhý chobot vidět v běhu bylo skvělé!

A pak jsme si šli jednoho slona sami vydrbat, ocákat vodou a koupat jej. Byl to sameček Malika. Tak z blízka detailně zkoumat strukturu jeho kůže, pozorovat jeho pohyby chobotu, dívat se mu do očí ze vzdálenosti 20 cm bylo překrásné! A hned vedle vás v řece stádo dalších 40 slonů. NÁDHERA! Byl tak zlatý, tak oddaný (hold i naučený ano), ale byl dokonalý. Stejně jako všichni jeho kolegové a kolegyně. Jsou překrásní! Stát u slona, koupat ho v řece vedle dalších slonů a v tak krásném prostředí a přírodě bylo skutečně nezapomenutelné.

Potom jsme si šli sednout na oběd do restaurace nad řekou a obědvali jsme s výhledem na stádo slonů v řece – opět dokonalost sama.

Po dvou hodinách v řece celé stádo odchází opět do rezervace, takže jsme se s nimi rozloučili, zamávali jim a šli chytit tuktuk.

Ten nás zavezl na „zastávku“ autobusu. Tam jsme chvíli čekali a přijel, tentokrát už pořádný velký autobus, který byl uvnitř vyzdoben a hrál všemi barvami a obrázky, ale také hrál opravdu hudebně, byla to diskotéka na kolech. Hudba nahlas, světýlka, barvy – no prostě cirkus. Dojeli jsme do Kandy a šli do naší oblíbené Worldspice restaurace. Ochutnali jsme tam za celý pobyt v Kandy všechny kuchyně a bylo to naprosto fantastické – nejen jídla, pití, ale i celkový styl, to jak to fungovalo, servis a vše!

Poslední den v Kandy trávíme procházkou v nedaleké botanické zahradě – Royal Botanical Gardens, Peradeniya. Pobyt v zeleni, mezi stromy, keři a květinami klasických i velmi vzácných a exotických byl bomba! Pohoda, klid, ticho, vůně! Bambus, agáve, opuncie, palmy, kávovník, kakaovník, banánovník, „pepřovník“ :-D, jezírka, protékající řeka, zahrady, skleníky, kaktusy, orchideje a miliony dalších květin, opice, veverky, netopýři s rozpětím křídel i půl metru. Stromy ve tvaru trojúhelníku, křivé stromy nahýbající se k zemi, metry propletených kořenů nad zemí, popínavé a plazící se rostliny atd. Zeleň, barvy, příroda kam se podíváš. Místo pro relaxaci jako dělané.

A poslední zastavení v Kandy bylo na již výše zmiňované hoře s obrovskou bílou sochou sedícího Buddhy - Bahirawakanda Vihara Buddha Statue. A jelikož jsme na kopci, tak výhled na celé Kandy a dokonce v dálce i na milovanou a za dva dny náš čekající Sigiriyu byl krásný. Socha je vážně nádherná a opět jako všude – posvátné místo má atmosféru strhující! Prostě se to v člověku probudí, ať je věřící nebo ne, ať je křesťan nebo buddhista, ať je jakéhokoliv vyznání nebo ateista, ať věří na něco nebo na nic. Jakékoliv místo klidu, míru a něčeho, co je mezi nebem a zemí v člověku vyvolá zvláštní pocit, sevře dušičku nebo rozbuší srdce. V mysli se honí myšlenky vděku, respektu, uznání, milosti, laskavosti, srdečnosti, lásky a víry!

Dambulla 11.1.-16.1.

Kde je v Kandy autobusové nádraží už víme, takže z hotelu míříme na jistotu a na autobusovém mraveništi všeho možného se opět ptáme, kde je autobus do Dambully. V mini autobusáku jedeme cca 2,5 hodiny. Po vystoupení bereme tuktuk a necháme se zavést asi 200 m do našeho hotelu. Kdybychom to věděli, dojdeme pěšky. 5 nocí bydlíme v hotelu Gimanhala, který je v centru města. Zbytek dne trávíme procházkou městem a koupáním v bazénu.

Následující den je den D. Jedeme na Sigiriyu. Tuktuk od hotelu a rychle rychle, nemůžu se dočkat! Pozůstatky palácového komplexu kolem a na monumentální skále. Oblast je zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. Pozůstatky, vykopávky, zbytky staveb, zdi a okolní jezera a uprostřed obrovská skála, která v sobě skrývá dávnou historii a spousty příběhů. Působí velkolepě, je velkolepá! Procházka nahoru nemusí být pro mnohé jednoduchá, sčítá spoustu schodů a stoupání. Ovšem po výstupu na Adam´s peak je tohle opravdu brnkačka. Turistů je zde docela dost, ale prostor je to natolik velký, že se to rozptýlí. Ovšem co je větší překážkou je počasí a teploty. I když jste občas pod stromy či ve stínu skály, občas taky ne a sluníčko se tam opírá opravdu hodně. Před posledním stoupáním je slavná lví brána – pozůstatek brány, kterou tvoří tlapy lva. Všude je plno otravných, dotěrných a loupeživých opic. Pozor na ně! Jsou opravdu nepříjemné! A na samotném vrcholku je to kouzelné a magické místo s výhledem do všech světových stran. Procházka mezi ruinami a zbytky staveb je skvělá, když si představíte, jak to vůbec mohli vybudovat, jak zde někdo žil a kolik lidských příběhů se zde psalo. Sigiriya je krásná!

Při cestě zpět potkáváme varana, který si to štráduje na pohodu přes cestu, až jej vyžene pan hlídač. Bereme tuktuk a jedeme zpátky do centra Dambully na oběd a poté ještě se necháváme zavézt ke Skalním chrámům Dambulla Rajamaha Viharaya. Areál je docela malý, ale nachází se pod skalním převisem, kde bylo nalezeno přes 80 jeskyní. A právě tato skála v sobě skrývá 5 nejvýznamnějších, krásných jeskynních chrámů. Nejlepší je začít od té nejvzdálenější od vchodu, jelikož postupně roste zdobnost a zajímavost jeskyní. Takže ta nejzajímavější je nejblíže vchodu. Výzdoba a malby v jeskyních zachycují život srílančanů, Buddhův život a skutky. V každé jeskyni je mnoho stojících, sedících i ležících soch Buddhy.

Kousek od jeskyní je velká socha sedícího zlatého Buddhy a muzeum buddhismu, kde lze zakoupit vstupné jak do muzea, tak do jeskyní. Zde je vlastně oficiální vstup do jeskyní. My však přijeli z druhé strany a šli nejprve do jeskyní (tam také zakoupili vstupné) a poté cestou k zlaté soše a muzeu, do kterého jsme už nešli.

Další den jsme šli směrem k autobusům a zjišťovali od místních, který jede do starobylého města Anuradhapury. Tam jsme dojeli mini busem, půjčili v místní půjčovně kolo, zaplatili v hlavní budově vstupné a vyrazili. Anuradhapura je bývalé město, které bylo centrem politického i náboženského života na ostrově. Počátek města je od 4. století př. n. l. a je zde mnoho pozůstatků buddhistických klášterů, starověkých budov, mnoho vykopávek, zbytky zdí a chrámů, nádrží, sloupů, kamenů. Také je zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Projíždět se na kole (my, kteří na kole vůbec nejezdí) na druhém konci světa na historickém místě, které má úžasnou uklidňující atmosféru bylo úžasné.

Nachází se zde spousta stúp (buddhistická stavba), dágob (jednoduché kupolovité stavby ve tvaru zvonu), pagod, klášterů a posvátných míst, v bílých a hnědých barvách, kamenité, cihlové a také prý nejstarší strom světa. A ještě spousta opic s nejdelším ocasem, co jsme kdy viděli. Jmenují se Hulmani posvátní a je jich tam všude plno.

Kolik jsme najezdili kilometrů se nedá říct, ale projížděli jsme se mezi ruinami, zastavovali, obdivovali, fotili a užívali si to, takže jsme jezdili několik hodin. Poté zpět autobusem do Dambully, na večeři, sbalit a další den už jedeme autobusem do Negomba.

Opět jsme si chytli ten správný autobus. Místní autobusy jsou opravdu mnohdy rozpadající se rachotiny, co jen maličko připomínají autobus. Dokonce se řadí kategoricky podle barev. Červené nejhorší, modré nejlepší. Po cca 5 hodinové cestě, těsně před cílem našeho výstupu autobus najednou zastavil a řekl, že je hodinová pauza na oběd. Jelikož jsme to neměli už daleko do hotelu, vystoupili jsme, vzali tuktuk a nechali se zavést až k hotelu Oreeka.

Cesta domů = Negombo -> Doha -> Praha 16.-18.1.

Noc před odletem jsme prožili v hotelu Oreeka Hotel kousek od letiště. Letadla ihned po vzletu přelétávala nad námi. V poklidu a odpočinkově jsme prožili odpoledne a večer u skvělého hotelového bazénu v nádherném prostředí zeleně. Hotel byl úžasný, jeho poloha, prostředí, interiér i exteriér a výborně tam vařili.

V den odletu jsme se v klidu nasnídali, užili poslední sluníčko, opalovačku a snažili se odpočívat, protože nás opět čekaly dva lety, 5 hodin čekání na přestup v Doha a poté i cesta vlakem domů. Jenže my sice odpočíváme, ale nedokážeme nabrat sílu do zásoby a stejně jsme pak „rozbití“ a už jen odpočítáváme chvilky, kdy budeme doma. Jakmile cesta a poznávání nových míst končí, tak už ta cesta domů je horší a o to náročnější.

Všechno jednou končí ale nejlepší na cestování je, že to poznání a chvíle prožité ve světě, jsou tak neskutečně vzácné, krásné a obohacující, že vzpomínky z nich jsou silnější než obvykle. A při prohlížení fotek a videí, kdy si připomínáte ty chvíle na daném místě a připomenou se vám vůně, chutě a barvy okolí, tak to vhání slzy do očí nebo dokonce spouští vodopád pláče s pocitem vděku a štěstí! Měli jsme 4 srílanské sny nebo dá se také říct čtyři hlavní cíle a záchytné body – Srí Lanka (bývalý Cejlon a cejlonský čaj zná snad každý) je ostrov čaje a my jakožto vášnivci do čajů, jsme čajové plantáže vidět chtěli a museli. Další sen byla posvátná hora a poutní cesta na ni – Adam´s peak. Poté sloní rezervace – být uprostřed stáda slonů, koupat a drbat je a poslední unikát – skála Sigiriya. Pro nás to byli čtyři hlavní znaky a poznání Srí Lanky a tyto sny jsme si splnili! Srí Lanka je okouzlující, je třeba ji zažít a prožít, pocity v ní a z ní jsou nepopsatelné! K